Richard Poláček - Vřesoviště známé i neznámé.

Vřesoviště – prostředí tajemné podmanivé a plné nádherných momentů. Nejčastěji si představíme kyselou část zahrady osázenou rododendrony a doplněnou vřesovci (Erica), které jsou dnes velmi snadno dosažitelné na našem trhu v široké paletě kultivarů a barev. Avšak toto prostředí je druhově daleko bohatší. Dále uvádím v abecedním pořádku různé druhy rostlin, převážně takové, které jsou vhodné svou velikostí v dospělosti do malých zahrad.

Vysázení rostlin musí předcházet úprava prostředí na kyselé. To znamená zvýšit pH půdy výměnou stávající za směs rašeliny a písku (nebo písčité půdy) v poměru 4 díly rašeliny a 1 díl písku. Máme-li připravené prostředí, můžeme vybírat rostliny.

Na prostor náročnější, Andromeda polifolia (kyhanka), je nízký keřík, který vytvoří 20-25 cm vysokou pokrývku půdy ve vlhčí části vřesoviště. Na našich zahradách jsou pěstovány různé druhové odrůdy, jako např. A.p.´Angustifolia´, A.p.´Macrophylla´, A.p.´Compacta´, A.p.´Nana´. Světle růžový květ, dobré odnožování a snášení řezu dělá z Andromedy vyhledávaný rostlinný prvek této části zahrady. Řada kultivarů se k nám dostala od pěstitelů z východní Asie a Japonska – A.p.´Haya China´, A.p.´Kiri Kaming´, A.p.´Nikko´, A.p.´Shibutosu´ a další. Tyto kultivary mají syté růžové květy, kompaktnější habitus, ale životaschopnost základního druhu neztrácí.

Z našeho domácího prostředí známe pro kyselé prostředí vhodnou Arctostaphylos uva-ursi (medvědici) . Tento jediný evropský druh, velmi podobný všem ostatním druhům na opačné straně planety (severoamerickém kontinentu), má poléhavé dřevité lodyhy. Kultivar, vzniklý křížením evropské A. uva-ursi a americké A. columbiana v kultuře vedený jako Arctostaphylos x media, je poněkud mírnějšího vzrůstu, a tak jej lze použít i k výsadbě do mís a koryt, kde v dubnu a květnu (na rozdíl od našeho druhu) rozkvete růžovými květy. Jinak jsou základní druhy poněkud rozpínavější, ale snáší řez, a tak se dají udržet v požadovaných mezích.

Velkou pozornost poutá následující rod Cassiope. Můžeme ho rozdělit do dvou skupin, na himalájskou a skupinu ze severních oblastí (cirkumpolární). Původní prostředí rodu Cassiope musíme respektovat a snažit se o co nejpříznivější životní podmínky. Chlad nezajistíme, ale chráníme rostliny před poledním sluncem vhodnou výsadbou a zajištěním dostatečné vlhkosti po celé letní období. Himalájská skupina – C.fastigiata, C. selaginoides , C.wardii – je dle zkušeností obtížnější a obtížně se shání i semeno těchto druhů. Cirkumpolární skupina je snadnější, ale trvající na zmíněných zásadách. Snad nejznámější druhy jsou C.lycopodioides, C.mertensiana, C.mertensiana glauca a C. tetragona. Rozlišení jednotlivých druhů se řídí habitem rostlin, barvou olistění, průměrem lodyh, které jsou kryté zelenými nebo zelenostříbrnými střechovitě poskládanými listy a krémověbílými květy zavěšenými na delších stoncích, u některých druhů s červeným lemem na okraji. Rozdílné je i rozevření zvonkovitých květů jednotlivých druhů. Výška rostlin se pohybuje od 15 do 25 cm, u C. lycopodiodes jen okolo 5cm. Podle péče o rostliny, hlavně péče o vláhu a vhodnou hnojivou zálivku, získáme keře v průměru 30 – 40cm široké. Vždy je ale třeba počítat s rezervou mladých rostlin, které si připravíme nařízkováním v červnu. Stačí jedna nevhodná zima nebo léto a plně je využijeme. Ing. Hieke ve své Praktické dendrologii v této skupině uvádí i C.hypnoides a C.stelleriana, které jsou skvosty, ale pro pěstování v našich podmínkách velmi problematické. Obě rostliny byly botaniky zařazeny do samostatné skupiny pod názvem Harrimanella. Rod Cassiope má dnes řadu kultivarů, např. C.x Edinburgh, C.x Muirhead, C.x Randle Cooke, C.x Beatrice Lilley, C.x Badenoch, kde převážně jeden z rodičů byla C. lycopodioides, záruka kompaktního habitu. Kultivary dobře rostou, bohatě kvetou, ale ve svých nárocích jsou tvrdohlaví.

Chamaedaphme (lýkoveček) má jediného zástupce rodu, neopadavý keř Chamaedaphne calyculata. Odborná literatura uvádí u základního druhu výšku až 1 metr. Z výsevů byl vyselektován malý typ uváděný jako Ch.calyculata ´Nana´, dosahující výšky do 30 cm. Květem jsou bílé baňky. Množíme řízkováním v červnu až červenci. Snáší umístění na slunci za předpokladu stálé vláhy. Pokud tento požadavek rostliny zanedbáme, bude její habitus řídký.

Z rodu Daboecia je opět jediný vhodný zástupce pro naše zahrady a to D. cantabrica. Keřík podobný vřesovcům (Erica) je asi 30 – 35 cm vysoký, má tmavě růžové až růžovofialové květy baňkovitého tvaru. Je běžná i bílá odrůda – D.c. ´Alba´. V paletě odstínů barev z výsevů lze vyselektovat zajímavé formy, ale je třeba si uvědomit, že tato rostlina je v našem prostředí choulostivější, a proto vynaložený čas a práce nebude mít dlouhého trvání. Množení výsevem nebo řízkováním jako vřesovce v červnu, na podzim výsev, je vhodný zimní kryt rostliny.

Následující rostliny se nevejdou pod označení malé, ale stojí za pěstování. Vhodné vysazení přinese nejen krásu, ale i praktičnost – toulavý stín. Je to keř Enkianthus, dorůstající výšky 1,5 – 3 m, avšak řezem lze tuto dřevinu udržet v přijatelné výšce i pro použití v malé zahradě. Pěstované druhy E.campanulatus, E.cernuus, E.perulatus pochází z východní Asie a Japonska. Květ – chomáče baňkovitých květů zavěšených na dlouhých stoncích (jednotlivé baňky mají v průměru až 1 cm) a podzimní zabarvení listů (zvláště u E. campanulata) dává doporučení pro pěstování této dřeviny. Množíme řízkováním v létě nebo výsevem, který má bohatší výsledky. Rostlina je plně mrazuvzdorná a má také ráda dostatek vláhy.

Skvostem je malá plazivá dřevinka Epigaea (pozemník). Druhy E. repens pochází ze Severní Ameriky, E. asiatica a E.gaultherioides z Asie. Křížením těchto dvou skupin E.repens a E. asiatica vznikl hybrid nazvaný E. x ´Aurora´. Rostliny jsou plně mrazuvzdorné, ale lehká přikrývka chvojím je jistota. E.asiatica je poléhavý, rozprostřený keřík se zeleným, srdčitým, hnědě ochlupeným listem, trubkovité růžové květy jsou uloženy na koncích letorostů. E. gaultherioides je také zakrslá dřevinka, ale dle botanické literatury velmi obtížně pěstovatelná. Nachází se v bývalém Sovětském svazu, v jeho jižní části a v Turecku, kde roste společně s druhy Rododendron ponticum a Vaccinium arctostaphylos jako podrostová dřevina. E. repens má světlejší a menší kožovité listy než E.asiatica s hnědými chloupky na stoncích. Květenství bílé barvy má nahlučené na koncích letorostů. Je to opět poléhavý keřík, literatura uvádí, že sama zakořeňuje. Jinak vhodné množení výsevem jako u rododendronů na jaře vyžaduje přistínění a nevysychavé prostředí. E. x ´Aurora´,zachovává habitus rodičů, rovněž péče o ní je stejná jako u rodičů. Informace jsou pouze písemné, neobjevuje se běžně na trhu.

Gaultheria (libavka) je poněkud obsáhlý rod, čítá asi 150 druhů a různých typů. Je převážně domovem ve východní Asii, Tibetu, Číně, Japonsku, Barmě a několik typů roste na Novém Zélandu. Květenství je tvořeno z baněk, na koncích letorostů jsou bílé, narůžovělé nebo v kombinaci růžovobílé. Plod tvaru borůvky je bílý, červený nebo temně modrý. Rostliny vytváří keříky s neopadavým listem od výšky 8 cm u G.humifusa a až do l50 cm u G.shallon. Velmi známá je G. procumbens , pěkná pokryvná dřevinka snášející slunce. Je kompaktní, asi 10 cm vysokou rostlinou s lesklým zeleným oválným listem, který se v zimě vybarví bronzovo-červeně. Květ je růžovobílý, plod svítivě červený setrvává celou zimu. Velmi vděčná je G. miqueliana. V pozdním jaru tvoří hrozny 4 – 6 bílých baňkovitých květů s růžovým nádechem, ozdobná je jak lesklými kožovitými listy hustě nasazenými na lodyze, tak i bílými bambulemi plodů. Odnožuje mělce pod povrchem, a tak nejen spolehlivě poroste jí svěřenou plochu, ale i pohodlně se množí zakořeněnými oddělky. Rostlina je zajímavá i tím, že dobře regeneruje v částech poškozených mrazem. Opravdu stojí za to. Druhy pocházející z Nového Zélandu vynecháme, pokud nemáme skleník. Naše zimy jim nesvědčí ani s bohatým zimním krytem, jak to dosvědčil pokus s G. antipoda a mnohem hezčí G. depressa. Krémově bílé květy a modré plody má G. sinensis, ale její původ (Barma) nám také neudělá radost. Pokud však získáme semeno G. cuneata, pomalu rostoucího keříku kompaktního vzrůstu s hustě nahlučenými malými oválnými zelenými lístky a bílými květy i plody, můžeme bez obav vysévat. G. cuneata je původem ze západní Číny a v našich podmínkách je odolná. Podobně i malá G. humifusa, která dorůstá jen do 10 cm. Jednotlivě bíle narůžovělé květy a červené plody nás potěší. Výsev je shodný s výsevem vřesovců, jen s tím rozdílem, že někdo vysévá na povrch bez zásypu, někdo zasype výsev slabou vrstvou prosáté rašeliny s prosátým pískem. Rychleji získáme rostliny odstříháním zakořeněných letorostů, avšak v menším množství. G. nummularifolia je velmi zajímavá rostlina, převážně poléhavá s oválným listem (1,5 x 1 cm), dobře rostoucí ve směsi rašeliny a hlinité půdy, bohatě kvete růžovými baňkovitými květy, plod je tmavě červená až černá „borůvka“ (0, 5 cm). Rozmnožování řízkováním nebo výsevem. Mezi perly tohoto druhu lze zařadit G. trichophylla. Je pouze do 10 cm vysoká, pomalu rostoucí rostlina s malými oválnými lístky. Růžovobílý květ a plod velká „borůvka“ v průměru více jak 1 cm tmavě modré barvy.

Vyšším květem do této výsadby je Kalmia polifolia (mamota), která dorůstá cca 40 cm do výšky, má růžový otevřený miskovitý květ. Menší, asi 15 – 20 cm vysoká, je K. p. ´Microphylla´, kterou, ač je udáváno, že je mrazuvzdorná, je vhodné krýt zvláště v předjaří.

V roce 1930 v Oregonu byla prvně objevena rostlina 25 – 30 cm vysoká, nejdříve nazývaná Malá Kalmia a později botaniky pojmenovaná jako Kalmiopsis leachiana. Paní Leach (objevitelka rostliny) dala jméno tomuto krásnému, stálezelenému zakrslému keři s otevřeným růžovým květem. Množí se řízkováním (v červnu až červenci), ale protože tato rostlina u nás semení, je možný i výsev v únoru.

Na vlhčí místa ve vřesovišti si můžeme vysadit kromě nám známého Ledum palustre (rojovníku bahenního) i Ledum groelandicum, který je rostlinou kompaktnější s hrozny bílých květů. Množíme výsevem, ale trvá delší dobu než-li dopěstujeme květuschopné rostliny nebo řízkováním, podobně jako u ostatních zástupců čeledi Ericaceae.

Severoamerická rostlina s růžovými poupaty, bílými květy a drobným listem, který známe ve větší velikosti u zimostrázů (Buxus), a který také dal rostlině jméno, je Leiophyllum buxifolium. Dorůstá do výšky 25 -30 cm, dobře roste a kvete i na slunci. Odolná, stojí za shánění. Menší a kompaktnější je L. b. ´Prostrata´. Kvete v květnu stejným květem. Tyto rostliny množíme výsevem. Je to způsob pomalejší, ale spolehlivý. Řízkování je velmi obtížné.

V místě, kde jsme schopni uchránit rostliny před poledním sluncem a současně zabezpečit stálou vláhu, si můžeme dovolit skvost evropských hor – Loiseleuria procumbens (skalenku poléhavou). Právem se nazývá „skalní azalka“. Květenstvím jsou vrcholové hrozny trubkovitých zvonků růžové barvy. Jak bylo uvedeno v úvodu odstavce, pokud zachováme uvedené podmínky, bude odolná. L. procumbens v našich podmínkách semení, a tak se vyplatí mít v zásobě rezervní rostliny. Lze ji i dobře řízkovat.

Rostlina Menziesia ciliicalix nepatří mezi vyhledávané, patří však do sbírky rostlin nevýraznými zelenobílými baňkovitými květy. Má malý zelený oválný list, který se na podzim částečně zabarví. I přes řídký habit přistíní nižší rostliny.

Pernettya je původem z Jižní Ameriky a Nového Zélandu. Zde je obtížně pěstovatelná. Zimování na zahradě, i když s krytem, není jisté. Druhově je tato rostlina blízká s Gaultheriemi. P.mucronata, 30 – 35 cm vysoký keřík, je velmi dekorativní eliptickým, po plody v průměru až 1 cm. Šlechtěním a křížením Pernettya a Gaultheria vznikl např. hybrid Gaulnettya x ´Pink Pixie´, která dle zkušeností zimuje dobře a je i na našem trhu k dostání. Pernettya má i další druhy – P.nana (vysoká 6 cm), P.prostrata (výška do 20 cm), P. pumila a P. tasmanica dosahující výšky 8 – 18 cm. Jen ta odolnost!

Phyllodoce – další z rodu Ericaceae, který i přes svůj půvab se na našich zahradách objevuje sporadicky a nabídka mladých rostlin u nás prakticky není. Jsou však možnosti nákupu v zahraničí prostřednictvím internetu. Skoupá na informace je i naše botanická literatura. Prostředí vřesoviště je pro tyto rostliny vlastní, jen je zapotřebí nezanedbat přistínění v letních měsících a samozřejmě vláhu. Protože tyto rostliny množíme řízkováním i výsevem, je vhodné si udržovat rezervu. P. aleutica pochází ze severovýchodní Asie a západu Severní Ameriky. Výška asi 18 cm, malé sytě zelené listy, na spodní straně se žlutým žebrem, květ sytě žlutý. Množení řízkováním v červnu, které je uváděno jako jeden ze způsobů množení, je problematické, ale protože rostlina dobře semení je možný výsev, který je sice pracnější, ale vyplatí se. P. breweri původem z kyselých míst Kalifornie(z výšek asi 3000 m) je pro naše podmínky poněkud složitý druh. Výška okolo15 cm, růžovočervené květy podle literatury doslova svítí. P. caerulea je velmi lákavá rostlina. Má velmi pomalý růst, světle zelený list a růžový květ. Obtížný druh s nárokem na přiměřenou a stálou vlhkost. P. empetriformis je naopak rostlina, která při nezanedbání zimního krytu dělá radost. Je to asi 15 cm vysoká rostlina s růžovofialovým květem a úzkým tmavě zeleným listem. Dobře semení. P. nipponica je další druh, který je vhodný pro pěstování v našich podmínkách. Už název napovídá, že pochází z Japonska. Je to jen asi 10 – 15 cm vysoký keřík se smetanověžlutým zvonkovitým květem. Z uvedených řádek vyplývá, že je důležitá ochrana před spalujícím sluncem, dostatek světla a vláhy, zimní přikrývkou nešetřit, hnojení jako u rododendronů.

Rhodothamnus chamaecistus jako jediný zástupce monotypického rodu, pochází z východních Alp a Dolomit.Výška asi 15 – 18 cm, malé vrcholové hrozny zvonků v sytě růžové barvě. Množíme řízky v červnu a červenci. Množení výsevem je obtížnější. Chce to trpělivost. Spolu s Phyllodoce vytvořil křížence Phyllothamnus erectus, který je asi 24 cm vysoký s růžovým květem. Odolná rostlina. Množení podobně jako u Rhodothamnus.

Další vhodnou dřevinkou je málo pěstovaný keřík Tripetaleia bracteata, původem z Japonska, stejně jako T. paniculata. T. bracteata je keř, který ve stáří 30 let dosahuje asi 35 cm výšky, má atraktivní květ v zelenobílé barvě s ohrnutými petály (okvětními plátky), podobně jako u kandíku. Kvete v červenci až září, stejně jako T. paniculata. Ten je asi o 15 cm vyšší.Obě rostliny snáší řez, dobře regenerují po zimě. Množíme je řízkováním v letních měsících nebo výsevem.

Nyní malý odskok od zástupců (Ericacea) vřesovcovitých. Monotypické čeledi Caprifoliaceae kraluje Linnaea borealis, stálezelená polokeřovitá plazivka, vyžadující kyselé prostředí, přistínění a vlhko. Na asi 5 – 6 cm vysokých stoncích visí dva růžovobílé trubkovité voňavé květy. Dobře se množí na jaře oddělením zakořeněných lodyh. Je mrazuvzdorná, lehký kryt však neuškodí.

Druhou rostlinou, kterou nelze opomenout, je Mitchella repens z čeledi Rubiaceae. Opět polodřevnatý plazivý stále zelený keřík. List má oválný (asi 1 cm v průměru), bíle pruhovaný. Bílé trubkovité květy, jako by voskové vonné, jsou umístěny na konci lodyh. Plody jsou kulovité, výrazně červené barvy. Podobně jako Linnaea nemá ráda polední slunce, na jehož přemíru rostlina sama upozorní změnou barvy listu na žlutozelenou. Poléhavé lodyhy dobře zakořeňují, a tak nám bez velké námahy dává na jaře mladé rostliny. Množení výsevem je pomalejší, ale i ten, pokud je dobré semeno, je spolehlivý.Je mrazuvzdorná, ale opět neuděláme chybu s lehkým krytem, zvláště na jaře.

Další rostlina je opět z čeledi Ericaceae nám dobře známá Oxycoccus quadripetalus klikva žoravina. Známe jí z našich kuchyní jako kompot nebo džem, které se vyrábí z jejích plodů. Dnes je Oxycoccus uváděn pod botanickým názvem Vaccinium oxycoccus. Je to domácí rostlina našich rašelinišť, rozrůstá se volně plazením, snáší řez a pokud jí nedopřejeme dostatek vláhy, ovlivní to její růst. Slouží velice dobře jako 5 cm vysoký podrost pod rhododendrony. Svoji potřebu světla si najde. Kvete růžovým květem, plodem jsou červené bobule (až 1,5 cm v průměru), které neodnáší ptáci, a tak je můžeme využít pro kuchyni. Opět se dobře množí zakořeňujícími lodyhami a je plně mrazuvzdorná. Dalším Vacciniem, které vybíráme z této skupiny je V. macrocarpon ´Hamilton´. Je to úhledný keřík, kompaktní s velmi nahloučeným malým listem, výška 10 – 15 cm, světle růžový květ, tmavě červený plod.

Obsah článku je jen malým výčtem rostlin, které mohou dělat radost ve vřesovišti. Rody Erica, Calluna a kromě dvou i Vaccinium, článek neobsahuje ne proto, že nejsou oblíbené, ale proto, že tyto druhy předpokládají plochu, aby byla možná kombinace, která nechá vyniknout jejich kráse. Současně je třeba zmínit, že z uvedených druhů křížením vznikly a stále vznikají nové kultivary, s nimiž máme možnost se seznamovat na stránkách různých časopisů, firemních katalogů a na internetu.

Použitá literatura:

Alfred Evans : The peat garden and its plants, J.M DENT & SONS LTD, 1974

Jste 386. návštěvník této stránky.